V procesu sebepoznání člověk vytváří o sobě názor: jeho schopnosti a schopnosti. Člověk určuje své morální principy a psychologické vlastnosti, jakož i své místo ve společnosti. Výsledkem je adekvátní, podceňovaná nebo nafouknutá sebeúcta, na jejímž základě dochází k interakci a přijímání rozhodnutí, která jsou v životě odpovědná.
Adekvátní sebeúcta
Když je člověk v harmonii se sebou samým a se světem kolem sebe, rozvine správnou sebeúctu. Snaží se být objektivní vůči sobě, blízkým lidem a známým: chápe, že každý člověk má své výhody a nevýhody, všimne si jich, ale nezaměřuje se na negativní vlastnosti.
Osobnost přijímá sebe i ostatní tak, jak je, a jedná na základě dostupných objektivních údajů. Takový člověk střízlivě hodnotí své schopnosti a snaží se plně realizovat sebe sama. Klidně odkazuje na selhání, názory ostatních lidí a neočekává pomoc od ostatních.
Člověk s přiměřeným sebevědomím počítá se svým životem, je aktivní a optimistický.
Nízká sebeúcta
Pokud má člověk nízkou sebeúctu, chová se nesmyslně a nejistě. Rozhodl se pro sebe, že v mnoha ohledech prohraje s lidmi kolem sebe a není schopen nic změnit. V důsledku existujícího komplexu méněcennosti chybí vysoké cíle a úspěchy.
Člověk se snaží být nenápadný, snadno zranitelný a neustále hledá radu. Je závislý na názorech ostatních, nezasvěcený a slabý.
Nadměrná nejistota a sebekritika vyvstávají v důsledku nesprávné výchovy, která zahrnuje hyper-vazby nebo mocenské postoje. Výsledkem je, že se vytvoří model poraženého chování: v mysli je odepřena možnost úspěchu a je provedeno hledání těch, kdo jsou vinni z jejich pokusů.
Lidé s nízkou sebeúctou nejsou schopni realizovat své přirozené schopnosti.